Dopis pracovníků sociálních služeb na podporu manželství jako svazku muže a ženy

Vážený pane premiére, členové vlády, vážené poslankyně a vážení poslanci,

my, níže podepsaní, kteří pracujeme v sociálních službách, se chceme vyjádřit k tématu tzv. „manželství pro všechny“. To v současné době rezonuje českou společností.

Vnímáme, že v pomáhajících profesích je nejdůležitější lidskost a kompetence. Tedy to, jak ke druhému člověku, který potřebuje pomoc, přistupujeme. Sexuální orientace pro nás není kritériem, skrze které své klienty vnímáme. Přistupujeme k nim na základě jejich životní situace a potřeb. Proto si nemyslíme, že by přijetí stejnopohlavních sňatků významně ovlivnilo naše LGBTIQ+ klienty. Potýkají se se svými těžkostmi bez ohledu na „manželství“ či „nemanželství“.

Velmi častým argumentem k přijetí tzv. „manželství pro všechny“ je, že se tím pomůže zejména dětem z dětských domovů, se kterými někteří z nás pracují. Tento argument se na první pohled zdá být pravdivý. Skutečně existují stejnopohlavní páry, které poskytly „neumístitelným“ dětem domov, a patří jim za to velký dík! Jedná se však o výjimky, které potvrzují pravidlo. V ČR je navíc minimum dětí právně volných k adopci, a mnohonásobně delší seznam heterosexuálních párů, které na adopci čekají.

Byl by v případě uzákonění tzv. „manželství pro všechny“ větší zájem stejnopohlavních párů získat do péče dítě z dětského domova? Dítě, které je často poznamenáno nelehkou minulostí či hendikepem? Nebo redefinice rodičovství povede spíše k tomu, že páry budou chtít využít možností umělého oplodnění či náhradního mateřství, aby získaly své vytoužené, krásné a zdravé miminko? Upřímně se obáváme, že lidé budou tíhnout k druhé variantě. Je to totiž mnohem obvyklejší i u heterosexuálních párů, které vlastní děti ze zdravotních důvodů mít nemohou. Domníváme se, že dítě už dále nebude pro rodiče darem, ale komoditou, kterou lze vyrobit podle chtěných parametrů a na zakázku. To je podle nás fatální krok za hranu lidských kompetencí a vede to k podstatným morálním otázkám, třeba o přípustnosti surogátního mateřství.

Zároveň nechceme, aby ti, kteří vhodnost adopcí posuzují, byli postaveni do pozice, kdy budou muset vybírat mezi potenciálně shodným párem „muž a žena“, či „muž a muž“. Pokud by dávali přednost párům, které mohou naplnit mužsko-ženský, resp. otcovsko-mateřský model, čelili by stížnostem na diskriminaci a homofobii, jak se již v některých případech na Západ od nás děje?

Touha stejnopohlavních párů po tom, aby mohli vychovávat děti, může být palčivá, podobně jako bývá palčivá u párů heterosexuálních. Nelze však tyto tužby směřovat k tomu, aby vzniklo právo či jakýsi nárok na dítě.

Nejlepší a dějinami prověřený model je a vždy bude rodina – máma, táta a děti. Považujeme za velmi riskantní vytvářet normu z jakéhokoliv jiného modelu rodiny. Nepopíráme, že život přináší různé situace, nicméně výjimky a promile případů nesmějí redefinovat současný právní stav. Jsme přesvědčeni, že experimentování v této oblasti není na místě.

Zároveň nechceme, aby ti, kteří vhodnost adopcí posuzují, byli postaveni do pozice, kdy budou muset vybírat mezi potenciálně shodným párem „muž a žena“, či „muž a muž“. Pokud by dávali přednost párům, které mohou naplnit mužsko-ženský, resp. otcovsko-mateřský model, čelili by stížnostem na diskriminaci a homofobii, jak se již v některých případech na Západ od nás děje?

Touha stejnopohlavních párů po tom, aby mohli vychovávat děti, může být palčivá, podobně jako bývá palčivá u párů heterosexuálních. Nelze však tyto tužby směřovat k tomu, aby vzniklo právo či jakýsi nárok na dítě.

Nejlepší a dějinami prověřený model je a vždy bude rodina – máma, táta a děti. Považujeme za velmi riskantní vytvářet normu z jakéhokoliv jiného modelu rodiny. Nepopíráme, že život přináší různé situace, nicméně výjimky a promile případů nesmějí redefinovat současný právní stav. Jsme přesvědčeni, že experimentování v této oblasti není na místě.