Pokud se chcete zapojit, vyplňte formulář, budeme Vás kontaktovat.
AKTUALITY
Stručný monitoring aktuálního dění v oblasti rodiny a manželství
Manželství muže a ženy v ústavě?
Včerejší jednání parlamentní Stálé komise pro rodinu a rovné příležitosti se neslo v duchu avizovaného[...]
Komise pro rodinu nepodpořila ani manželství pro všechny, ani jeho alternativy
Stálá komise pro rodinu a rovné příležitosti Poslanecké sněmovny PČR dnes nepodpořila legislativní návrh známý[...]
Živnostníci podporují manželství muže a ženy!
Rozhovor s Miroslavem Novákem, truhlářem a iniciátorem petice podnikatelů a živnostníků. Dnes dopoledne bylo místopředsedovi[...]
AKTUALITY
Stručný monitoring aktuálního dění v oblasti rodiny a manželství
Manželství muže a ženy v ústavě?
Včerejší jednání parlamentní Stálé komise pro rodinu a rovné příležitosti se neslo v duchu avizovaného[...]
Komise pro rodinu nepodpořila ani manželství pro všechny, ani jeho alternativy
Stálá komise pro rodinu a rovné příležitosti Poslanecké sněmovny PČR dnes nepodpořila legislativní návrh známý[...]
Živnostníci podporují manželství muže a ženy!
Rozhovor s Miroslavem Novákem, truhlářem a iniciátorem petice podnikatelů a živnostníků. Dnes dopoledne bylo místopředsedovi[...]
OTÁZKY A ODPOVĚDI
Nemáte jasno v otázkách týkajících se manželství a rodiny? Hledáte informace a chcete odpovědi na otázky, které v současnosti ve společnosti vyvstávají? Zpracovali jsme pro vás odpovědi na nejčastější dotazy.
Manželství pro všechny je líbivý slogan, který slibuje nesplnitelné. To, oč se jedná je manželství osob stejného pohlaví. Manželství je právní instituce vytvářející právní rámec pro založení rodiny a řádnou výchovu dětí, což je primárním cílem manželství. Manželství je svazkem muže a ženy právě proto, že jen muž a žena mohou spolu zplodit dítě. Uzákonit manželství homosexuálů by tedy neznamenalo jen jakési „rozšíření“ definice manželství, znamenalo by naprosté popření jeho účelu a smyslu.
Není to pravda, uškodí těm nejslabším, uškodí dětem. Byl by tím legalizován proces úmyslného vytěsňování jednoho z biologických rodičů dítěte. Možná to bezprostředně „neublíží“, nicméně dětem, vyrůstajícím v těchto svazcích, zkomplikuje orientaci v jejich životní situaci, a to právě předstíráním zdánlivé „normality“ jejich nenormální situace. Přirozené, normální, je pro děti vyrůstat uprostřed vztahu muže a ženy, s mámou a tátou. Každá jiná situace – ať se účastníci snaží jakkoliv a přesto, že je tomu tak mnohdy bez jejich viny – je v něčem ochuzená, o něco (někoho) připravena. „Manželství pro všechny“ se chce tvářit, že takhle to „má být“, což se nemůže obejít bez šrámů na dětské duši.
Děti, které vyrůstaly v jednopohlavních rodinách, někdy připouštějí, že je oba jejich „rodiče“ milovali/y, přesto hovoří o zoufalé, byť neuvědomělé, touze po rodiči opačného pohlaví. Kluci, vyrůstající se dvěma ženami, v srdci křičí “kdo je můj otec?“ a opačně. Obáváme se, že v případě prosazení manželství homosexuálů, bude tento neslyšitelný křik dětských duší udušen spokojenými dospělými – a teprve další generace sklidí hořké ovoce těchto zapíraných, nepřiznaných ztrát…
Navíc se lze obávat, že se tak otevřou dveře obchodování s dětmi a objednávání dětí na zakázku při náhradním (surogátním) mateřství, které není v ČR nijak právně upravené. Normalizace surogátního mateřství s redefinicí manželství přímo souvisí, jde s ním ruku v ruce!
Není to pravda. „Právně volných“ dětí (tj. těch, které mohou být adoptovány) je mnohem méně než heterosexuálních párů čekajících na adopci, které čekají na adopci až několik let. Jedním z důvodů je zlepšující se preventivní práce s ohroženými biologickými rodinami. Podle statistických údajů každoročně žádá v ČR o adopci dítěte asi 500 žadatelů, v roce 2020 bylo do rodin bylo umístěno 312 dětí.
Navíc, podle názoru řady klinických psychologů (Deficity stejnopohlavního rodičovství z psychologického hlediska), by při svěřování do pěstounské péče či adopcích měla mít i nadále přednost rodina složená z muže a ženy, neboť z hlediska vývojové psychologie nejlepší potenciál pro bezproblémový vývoj dítěte je, pokud vyrůstá s otcem a s matkou ve společné domácnosti. Teprve, když se taková rodina nenajde, lze dítě svěřit i jednotlivci. Jako jednotlivci mají právo žádat o adopci lidé žijící ve stejnopohlavních párech již dnes.
Od uzákonění registrovaného partnerství v roce 2006 do poloviny roku 2022 vstoupilo do registrovaného partnerství celkem 4460 stejnopohlavních párů (tedy každoročně pouhých několik set), minimálně čtvrtina z nich byla mezi tím již zrušena, tedy „rozvedena“. Předpokládáme-li, že těch, kteří mohou tvořit stejnopohlavní partnerství, by bylo v populaci mezi 2–10 %, pak by šlo zhruba o 80–400 tisíc potenciálních párů. Oněch necelých 4500 partnerství je tedy jen asi 1–5 % z nich. Není žádný důvod předpokládat, že po případné redefinici manželství by se tento trend nějak dramaticky změnil. Pro srovnání, v manželství žije více než polovina české populace ve věku 18–65 let.
Mít dítě je velkým lidským přáním, ale nikoliv lidským právem, vynutitelným zákonem. Touha po dítěti nikomu nedává právo na dítě. To by bylo v rozporu s důstojností a přirozeností dítěte. Dítě není něčím, na co lze mít nárok, a nemůže být ani považováno za předmět vlastnictví. Dítě je spíše darem, a to nejvzácnějším a nanejvýš nezaslouženým darem manželství, a také živým důkazem vzájemného darování jeho rodičů.
Optika „práva na dítě“ často přehlíží, že i dítě má svá práva. Má právo se narodit z lásky svých rodičů, narodit se svým vlastním rodičům, má právo na život, má právo se narodit do rodiny, kde je máma a táta.
Dle křesťanské věrouky sexuální vztah mezi mužem a ženou v manželství je součástí dobrého Božího plánu pro člověka od stvoření, homosexuální jednání Bible neschvaluje (1. Kor 6, 9-10, Řím 1, 26-28).
Manželství je trvalý svazek muže a ženy založený na dobrovolném oboustranném smluvním vztahu. Dle křesťanské věrouky institut manželství nezaložili lidé, ale Bůh, když stvořil člověka, aby „byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1,27) Manželství je založené na vzájemné komplementaritě mužského a ženského prvku, díky čemuž dochází k plození a rození dětí a vytváří se tak prostor pro zdravý vývoj a výchovu dětí.
Uvedený charakter manželství neplyne pouze z biblického učení, ale je poznatelný i z přirozeného řádu věcí. Manželství proto nelze libovolně předefinovat, znamenalo by to popření jeho účelu a smyslu.
Stát, spravovaný podle práva a respektující svobodu a důstojnost svých občanů, by měl umožňovat prostřednictvím tzv. „výhrady svědomí“ jednotlivcům vyhnout se splnění některé zákonné povinnosti, v níž mu brání jeho osobní svědomí. Bez možnosti jednat podle svého svědomí by právní systém ztrácel svou legitimitu. Výhradu svědomí může uplatnit advokát, jemuž svědomí brání zastupovat stranu sporu, o níž je přesvědčen, že je v neprávu. Může ji uplatnit farmaceut, jemuž svědomí brání prodávat medicínské přípravky, o nichž je důvodně přesvědčen, že jsou škodlivé. Může ji uplatnit reklamní pracovník prodavač, jemuž svědomí brání klamavě propagovat či prodávat nekvalitní produkt…
Byla by nám taková výhrada svědomí zaručena v případě, že by bylo uzákoněno manželství homosexuálů? Byla by nadále zaručena svoboda myslet si své a veřejně mluvit v souladu se svým svědomím a přesvědčením o chování, které je podle vnitřních morálních měřítek nesprávné? Zkušenosti z řady západních zemí, kde se sňatky homosexuálů uzákonily, jsou varující. Zdá se totiž, že mnozí zastánci homosexuálních manželství si toleranci (tedy strpění toho, s čím nesouhlasím) představují spíše jako „vynucený souhlas“…
Redefinice manželství přímo otvírá dveře k náhradnímu (surogátnímu) mateřství, které není v ČR dosud nijak právně upravené. Aktivity spojené se surogátním mateřství se v posledních letech rozrostly do podoby globálního byznysu, který není nepodobný obchodu s lidmi. Jen mezi lety 2006-2010 narostl celosvětově počet náhradních mateřství o 1000 %. Dle odhadů z roku 2012 měla odvětví spojená s náhradním mateřstvím hodnotu 6 miliard dolarů obratu, dnes je to ještě mnohem více. V roce 2022 i česká policie v Operaci Španěl vyšetřovala aktivity spojené s náhradním mateřstvím na území ČR, které se podle ní blížily skutkové podstatě obchodu s lidmi. Kvůli chybějící legislativě ale nemohla policie nikoho stíhat. V poslední době sílí mezinárodní tlak na postavení surogátního mateřství mimo zákon. Máme zato, že nastal čas tento hanebný byznys zastavit, nikoliv jej legalizovat.
Manželství jako svazek muže a ženy, založený na vzájemném závazku, představují stále nejlepší právní rámec poskytující nejlepší předpoklady pro stabilní rodinné prostředí a řádnou výchovu dětí. Přestože v posledních desetiletích pokračuje eroze manželství, dosud nikdo lepší model nevymyslel. Ani skutečnost, že mnoho manželství se rozvádí a někteří rodiče nepečují řádně o své děti, není důvodem pro to, abychom rezignovali na ochranu manželství. Pokud považujeme vysokou rozvodovost a špatnou péči o děti za negativní jevy, rozhodně k jejich řešení nijak nepřispěje změna definice manželství zcela popírající jeho dosavadní význam.
Manželství neslouží jen k uspokojování potřeb dospělých lidí, není jen svazkem dvou lidí, kteří se milují. Manželství je základem pro rodinu, chrání ženu a děti, při jejichž výchově mají muž a žena každý svou nezaměnitelnou roli. Uzákonit manželství homosexuálů by tedy vůbec neznamenalo jen jakési „rozšíření“ definice manželství, znamenalo by naprosté popření jeho účelu a smyslu.
„Když homosexuální pár svůj vztah začíná, je si vědom, že nebude mít vlastní děti. Rozhodl se proto, že si tak či onak opatří dítě někoho jiného, čímž bezbrannému dítěti způsobí dvojí pohromu: (1) Dítě bude více či méně odtrženo minimálně od jednoho z rodičů, kteří mu dali život. (2) Dítě bude zajatcem falešné rodičovské autority nejméně jednoho dospělého, který není jeho rodičem.“ Takto tvrdě a bez servítků popisuje Robert Oscar Lopez osudy dětí, jež se ocitnou v soukolí stejnopohlavních vztahů. Ví, o čem hovoří, sám v takovém svazku vyrostl. V roce 2015 spolu s Brittany Kleinovou sestavil knihu Jeftovy děti: Právo na dítě nebo práva dítěte?
Děti se nemohou vynořit z ničeho. U početí každého z nich byl konkrétní muž a konkrétní žena, jeho otec a matka, biologičtí rodiče. Vytvářet dojem, že dva lidé stejného pohlaví, žijící v registrovaném svazku, jsou „rodiči“ nějakého dítěte, tedy nutně znamená toto dítě připravit o minimálně jednoho z biologických rodičů. Tato situace není s tradičními adopcemi srovnatelná, neboť tady bude dítěti vnucen nepříbuzný „rodič“ stejného pohlaví tak, aby to vyhovovalo dvěma dospělým, nikoli kvůli řešení naléhavé potřeby na straně dítěte a už vůbec ne proto, aby se hledělo na „nejlepší zájem dítěte“.
OTÁZKY A ODPOVĚDI
Nemáte jasno v otázkách týkajících se manželství a rodiny? Hledáte informace a chcete odpovědi na otázky, které v současnosti ve společnosti vyvstávají? Zpracovali jsme pro vás odpovědi na nejčastější dotazy.
Manželství pro všechny je líbivý slogan, který slibuje nesplnitelné. To, oč se jedná je manželství osob stejného pohlaví. Manželství je právní instituce vytvářející právní rámec pro založení rodiny a řádnou výchovu dětí, což je primárním cílem manželství. Manželství je svazkem muže a ženy právě proto, že jen muž a žena mohou spolu zplodit dítě. Uzákonit manželství homosexuálů by tedy neznamenalo jen jakési „rozšíření“ definice manželství, znamenalo by naprosté popření jeho účelu a smyslu.
Není to pravda, uškodí těm nejslabším, uškodí dětem. Byl by tím legalizován proces úmyslného vytěsňování jednoho z biologických rodičů dítěte. Možná to bezprostředně „neublíží“, nicméně dětem, vyrůstajícím v těchto svazcích, zkomplikuje orientaci v jejich životní situaci, a to právě předstíráním zdánlivé „normality“ jejich nenormální situace. Přirozené, normální, je pro děti vyrůstat uprostřed vztahu muže a ženy, s mámou a tátou. Každá jiná situace – ať se účastníci snaží jakkoliv a přesto, že je tomu tak mnohdy bez jejich viny – je v něčem ochuzená, o něco (někoho) připravena. „Manželství pro všechny“ se chce tvářit, že takhle to „má být“, což se nemůže obejít bez šrámů na dětské duši.
Děti, které vyrůstaly v jednopohlavních rodinách, někdy připouštějí, že je oba jejich „rodiče“ milovali/y, přesto hovoří o zoufalé, byť neuvědomělé, touze po rodiči opačného pohlaví. Kluci, vyrůstající se dvěma ženami, v srdci křičí “kdo je můj otec?“ a opačně. Obáváme se, že v případě prosazení manželství homosexuálů, bude tento neslyšitelný křik dětských duší udušen spokojenými dospělými – a teprve další generace sklidí hořké ovoce těchto zapíraných, nepřiznaných ztrát…
Navíc se lze obávat, že se tak otevřou dveře obchodování s dětmi a objednávání dětí na zakázku při náhradním (surogátním) mateřství, které není v ČR nijak právně upravené. Normalizace surogátního mateřství s redefinicí manželství přímo souvisí, jde s ním ruku v ruce!
Není to pravda. „Právně volných“ dětí (tj. těch, které mohou být adoptovány) je mnohem méně než heterosexuálních párů čekajících na adopci, které čekají na adopci až několik let. Jedním z důvodů je zlepšující se preventivní práce s ohroženými biologickými rodinami. Podle statistických údajů každoročně žádá v ČR o adopci dítěte asi 500 žadatelů, v roce 2020 bylo do rodin bylo umístěno 312 dětí.
Navíc, podle názoru řady klinických psychologů (Deficity stejnopohlavního rodičovství z psychologického hlediska), by při svěřování do pěstounské péče či adopcích měla mít i nadále přednost rodina složená z muže a ženy, neboť z hlediska vývojové psychologie nejlepší potenciál pro bezproblémový vývoj dítěte je, pokud vyrůstá s otcem a s matkou ve společné domácnosti. Teprve, když se taková rodina nenajde, lze dítě svěřit i jednotlivci. Jako jednotlivci mají právo žádat o adopci lidé žijící ve stejnopohlavních párech již dnes.
Od uzákonění registrovaného partnerství v roce 2006 do poloviny roku 2022 vstoupilo do registrovaného partnerství celkem 4460 stejnopohlavních párů (tedy každoročně pouhých několik set), minimálně čtvrtina z nich byla mezi tím již zrušena, tedy „rozvedena“. Předpokládáme-li, že těch, kteří mohou tvořit stejnopohlavní partnerství, by bylo v populaci mezi 2–10 %, pak by šlo zhruba o 80–400 tisíc potenciálních párů. Oněch necelých 4500 partnerství je tedy jen asi 1–5 % z nich. Není žádný důvod předpokládat, že po případné redefinici manželství by se tento trend nějak dramaticky změnil. Pro srovnání, v manželství žije více než polovina české populace ve věku 18–65 let.
Mít dítě je velkým lidským přáním, ale nikoliv lidským právem, vynutitelným zákonem. Touha po dítěti nikomu nedává právo na dítě. To by bylo v rozporu s důstojností a přirozeností dítěte. Dítě není něčím, na co lze mít nárok, a nemůže být ani považováno za předmět vlastnictví. Dítě je spíše darem, a to nejvzácnějším a nanejvýš nezaslouženým darem manželství, a také živým důkazem vzájemného darování jeho rodičů.
Optika „práva na dítě“ často přehlíží, že i dítě má svá práva. Má právo se narodit z lásky svých rodičů, narodit se svým vlastním rodičům, má právo na život, má právo se narodit do rodiny, kde je máma a táta.
Dle křesťanské věrouky sexuální vztah mezi mužem a ženou v manželství je součástí dobrého Božího plánu pro člověka od stvoření, homosexuální jednání Bible neschvaluje (1. Kor 6, 9-10, Řím 1, 26-28).
Manželství je trvalý svazek muže a ženy založený na dobrovolném oboustranném smluvním vztahu. Dle křesťanské věrouky institut manželství nezaložili lidé, ale Bůh, když stvořil člověka, aby „byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1,27) Manželství je založené na vzájemné komplementaritě mužského a ženského prvku, díky čemuž dochází k plození a rození dětí a vytváří se tak prostor pro zdravý vývoj a výchovu dětí.
Uvedený charakter manželství neplyne pouze z biblického učení, ale je poznatelný i z přirozeného řádu věcí. Manželství proto nelze libovolně předefinovat, znamenalo by to popření jeho účelu a smyslu.
Stát, spravovaný podle práva a respektující svobodu a důstojnost svých občanů, by měl umožňovat prostřednictvím tzv. „výhrady svědomí“ jednotlivcům vyhnout se splnění některé zákonné povinnosti, v níž mu brání jeho osobní svědomí. Bez možnosti jednat podle svého svědomí by právní systém ztrácel svou legitimitu. Výhradu svědomí může uplatnit advokát, jemuž svědomí brání zastupovat stranu sporu, o níž je přesvědčen, že je v neprávu. Může ji uplatnit farmaceut, jemuž svědomí brání prodávat medicínské přípravky, o nichž je důvodně přesvědčen, že jsou škodlivé. Může ji uplatnit reklamní pracovník prodavač, jemuž svědomí brání klamavě propagovat či prodávat nekvalitní produkt…
Byla by nám taková výhrada svědomí zaručena v případě, že by bylo uzákoněno manželství homosexuálů? Byla by nadále zaručena svoboda myslet si své a veřejně mluvit v souladu se svým svědomím a přesvědčením o chování, které je podle vnitřních morálních měřítek nesprávné? Zkušenosti z řady západních zemí, kde se sňatky homosexuálů uzákonily, jsou varující. Zdá se totiž, že mnozí zastánci homosexuálních manželství si toleranci (tedy strpění toho, s čím nesouhlasím) představují spíše jako „vynucený souhlas“…
Redefinice manželství přímo otvírá dveře k náhradnímu (surogátnímu) mateřství, které není v ČR dosud nijak právně upravené. Aktivity spojené se surogátním mateřství se v posledních letech rozrostly do podoby globálního byznysu, který není nepodobný obchodu s lidmi. Jen mezi lety 2006-2010 narostl celosvětově počet náhradních mateřství o 1000 %. Dle odhadů z roku 2012 měla odvětví spojená s náhradním mateřstvím hodnotu 6 miliard dolarů obratu, dnes je to ještě mnohem více. V roce 2022 i česká policie v Operaci Španěl vyšetřovala aktivity spojené s náhradním mateřstvím na území ČR, které se podle ní blížily skutkové podstatě obchodu s lidmi. Kvůli chybějící legislativě ale nemohla policie nikoho stíhat. V poslední době sílí mezinárodní tlak na postavení surogátního mateřství mimo zákon. Máme zato, že nastal čas tento hanebný byznys zastavit, nikoliv jej legalizovat.
Manželství jako svazek muže a ženy, založený na vzájemném závazku, představují stále nejlepší právní rámec poskytující nejlepší předpoklady pro stabilní rodinné prostředí a řádnou výchovu dětí. Přestože v posledních desetiletích pokračuje eroze manželství, dosud nikdo lepší model nevymyslel. Ani skutečnost, že mnoho manželství se rozvádí a někteří rodiče nepečují řádně o své děti, není důvodem pro to, abychom rezignovali na ochranu manželství. Pokud považujeme vysokou rozvodovost a špatnou péči o děti za negativní jevy, rozhodně k jejich řešení nijak nepřispěje změna definice manželství zcela popírající jeho dosavadní význam.
Manželství neslouží jen k uspokojování potřeb dospělých lidí, není jen svazkem dvou lidí, kteří se milují. Manželství je základem pro rodinu, chrání ženu a děti, při jejichž výchově mají muž a žena každý svou nezaměnitelnou roli. Uzákonit manželství homosexuálů by tedy vůbec neznamenalo jen jakési „rozšíření“ definice manželství, znamenalo by naprosté popření jeho účelu a smyslu.
„Když homosexuální pár svůj vztah začíná, je si vědom, že nebude mít vlastní děti. Rozhodl se proto, že si tak či onak opatří dítě někoho jiného, čímž bezbrannému dítěti způsobí dvojí pohromu: (1) Dítě bude více či méně odtrženo minimálně od jednoho z rodičů, kteří mu dali život. (2) Dítě bude zajatcem falešné rodičovské autority nejméně jednoho dospělého, který není jeho rodičem.“ Takto tvrdě a bez servítků popisuje Robert Oscar Lopez osudy dětí, jež se ocitnou v soukolí stejnopohlavních vztahů. Ví, o čem hovoří, sám v takovém svazku vyrostl. V roce 2015 spolu s Brittany Kleinovou sestavil knihu Jeftovy děti: Právo na dítě nebo práva dítěte?
Děti se nemohou vynořit z ničeho. U početí každého z nich byl konkrétní muž a konkrétní žena, jeho otec a matka, biologičtí rodiče. Vytvářet dojem, že dva lidé stejného pohlaví, žijící v registrovaném svazku, jsou „rodiči“ nějakého dítěte, tedy nutně znamená toto dítě připravit o minimálně jednoho z biologických rodičů. Tato situace není s tradičními adopcemi srovnatelná, neboť tady bude dítěti vnucen nepříbuzný „rodič“ stejného pohlaví tak, aby to vyhovovalo dvěma dospělým, nikoli kvůli řešení naléhavé potřeby na straně dítěte a už vůbec ne proto, aby se hledělo na „nejlepší zájem dítěte“.
